Jakub Provazník, 27 let, Sezemice
Běhat jsem začal v šestnácti letech. Tehdy jsem běhal kvůli utřídění myšlenek, kdy jsem si perfektně vyčistil hlavu a uvolnil se. Den mohl být jakýkoliv, ale když jsem si šel večer zaběhat, bylo najednou všechno v pohodě.
V jednadvaceti se mi pod kůží na pravé noze objevila boule. Doktoři potom zjistili, že je to zhoubný nádor. Ten se nejdřív odstranil a začalo ozařování. S během byl na dlouhou dobu konec. První na co jsem se po operaci zeptal bylo: „ Kdy si zase zaběhám?“.
O 10 měsíců přišla další rána, kdy se rakovina vrátila. Tentokrát už v kosti. Já musel nastoupit na chemoterapie, které bohužel nakonec stejně nezabraly. Nakonec mi řekli, že pokud si tu nohu nenechám amputovat, tak nevyhnutelně umřu. Pokud se ohlédnu zpátky, tak tohle byl největší životní šok. Všechno šlo, v ten daný moment, úplně do kopru.
Na dost dlouhou dobu jsem byl úplně mimo. Učil jsem se chodit s protézou a stejně jsem musel většinu času trávit doma. Trpěl jsem chronickou únavou, která byla následkem chemoterapie a tak jsem na nic neměl energii. Když jsem tolik času trávil doma, tak všechny běžné úkony se staly něčím nemožným. Byl jsem ve velké míře odkázán na pomoc ostatních, zatímco bych byl ze všeho nejraději venku a sportoval. Do toho jsem taky přibral na 120 kilo. Celkem nic moc.
Tohle nějaký čas trvalo, než jsem měl dost utápění v sebelítosti a rozhodnul jsem se s tím začít něco dělat. S protézou se mi chodilo už trochu líp a začal jsem alespoň s plaváním. Život se s tím začal pomalu zlepšovat. Zásadní obrat přišel, když mi mnoho kamarádů a známých pomohlo sehnat peníze na běžeckou protézu.
Od první operace uběhly tři roky a já se konečně mohl vrátit k vytouženému běhání. Běhal jsem až pětkrát týdně. Někdy jen tak a někdy pro to, abych nemusel čelit svým myšlenkám. To jsem spíš utíkal sám před sebou. Někdy jako kdybych prostě vzal všechno, co se mi stalo a vložil to do jediného běhu. Výsledky to přineslo. Během pěti měsíců jsem zhubnul asi 15 kilo a dokázal zaběhnou závod na 10 kilometrů pod hodinu.
Dnes jsem rád, že jsem to všechno dokázal nechat za sebou. Dělám většinu věcí skoro bez omezení. Musím říct, že kdybych neonemocněl, tak bych neměl tak šílené cíle a nešel do věcí tak po hlavě. Zatím jsem zaběhl svůj první půlmaraton a rozhodně chci pokračovat dál! Chci se dopracovat k maratonu a triatlonu. Můj dlouhodobý cíl je IRONMAN na Havaii. Delší tratě a závody vás v průběhu tak trochu zlomí. Vaše svaly už nechtějí poslouchat a vy musíte v sobě objevit sílu pokračovat dál. Díky tomu lépe poznáte sami sebe a to vám dává sílu a elán v každé životní situaci. Proto sportování tak miluju!
Jsem rád, že svým příběhem můžu podpořit další lidi, co jsou na tom možná teď, jako já kdysi. Je skvělé, že projekt „Kingspan Běh proti rakovině“ pomáhá. Má to smysl!
